O seznamovacím vagónu se psalo po celém světě. Nyní se z něj stal komunikační vagón. Jak to s ním dopadne? Vyšumí nakonec tenhle nápad nebo může fungovat?
Podobné projekty na rozproudění komunikace v ulicích existují i jinde po světě. Třeba v Brisbane experimentovali s místy rezervovanými pro konverzaci. Stejně jako jsou místa určená pro seniory nebo maminky s kočárky, vznikla místa pro rozhovor. Lavička, na kterou si můžete sednout, když si zrovna chcete popovídat. Neznámý kolemjdoucí se vás pak třeba může zeptat, jak se dneska máte, nebo zavede hovor na počasí.
Spolu s Děsírem a Nestereo jsme se rozhodli, že komunikační vagón vyzkoušíme. Kde je hranice příjemného zpestření a trapného vnucování? Nejdříve jsme si s lidmi jen tak zkoušeli povídat. Napsali jsme si na čtvrtku konverzační téma a snažili se tvářit nenuceně. V některých momentech si vedle nás ani nikdo nechtěl sednout. Asi jsme opravdu působili jako magoři. Do řeči se tak s námi dávali hlavně děti, které si hlasitě hláskovaly texty na čtvrtkách, a pak se k nim ostýchavě přidávali jejich rodiče. Povídali si s námi také senioři. Proč by si neosvěžili den s neškodnými blázny v metru, že? Při změně jazyka na čtvrtkách si k nám přisedávali cizinci a ptali se, co to děláme. Nápad komunikačního vagónu se jim velmi líbil a hned ho chtěli zavádět u nich doma.
Cedule s texty se líbily hlavně cizincům, našincům příliš rušily jejich komfortní zónu. Zkusili jsme se tedy na komunikaci podívat jinak. Co kdyby se ve vagónu objevilo něco nečekaného, co vyvolává zvědavost? Do metra jsme nastražili několik malých nádob plných barevných papírků. Na papírky jsme napsali různé úkoly ke splnění – řekni dalšímu cestujícímu dobrý vtip, stůj jednu stanici na jedné noze, udělej 3 dřepy, řekni dalšímu cestujícímu nějaký kompliment a mnoho dalších. Bojovka v metru. Děti opět dřepovaly a zadržovaly dech o sto šest. Ale zvědavost mnoha cestujícím prostě nedala klid. Museli se alespoň podívat, pak zasmát, nebo tu blbost sdělit svému partnerovi. Nikomu jsme nenarušovali komfortní zónu. Rozhodnutí o zapojení do hry záleželo jen na cestujících.
Zvědavost funguje. Největší úspěch nakonec ale měli divadelní kulisy, které pro nás namalovala uličnice Majka. Do vagónu jsme nachystali různé veselé postavy v situacích z běžného života, se kterými se mohli cestující vyfotit. Opravdu začala mela, protože nejen cizinci neváhali a fotili se jako o život. Protože ruku na srdce, kdo má z metra fotku, jak si čistí zuby, že? 🙂
Metro je na seznámení příliš rychlý dopravní prostředek. Jedeme do práce, nemáme čas a vážně se nechceme seznamovat. Možná, že seznámení funguje mnohem lépe ve vlaku při delší cestě, kde se lze trochu zklidnit a rozhlédnout se. Komunikační vagón ale může fungovat jako startér konverzace. Ale musí se mu trochu pomoci, protože cestující se sami do řeči dávat nebudou. Potřebují nějaké překvapení, které vzbudí jejich zvědavost. Buď statické, nebo v podobě nečekané situace. V takové podobě by mohl komunikační vagón fungovat jako příjemné vytržení z každodenního stereotypu, pokud by o něj měli cestující zájem. Vždycky se můžeme rozhodnout nastoupit do obyčejného vagónu.
